Květná neděle

Květná neděle mě vždycky udivovala kontrastem evangelijních textů. Není to pro vás asi nic nového a převratného, ale pojďme si to zopakovat. Na začátku bohoslužby se připomíná vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Na zem lidé kladou ratolesti a davy provolávají slávu. O pár dní později možná ty stejné davy křičí: „Ukřižuj!“. Podivná, až děsivá proměna. Na jednu stranu obrovské nadšení pro všechno dobré a pravdivé, vůle k oběti pro druhé. Lidé se umějí v některých chvílích neskutečně solidarizovat, umějí ze sebe vydat to nejlepší, umějí zapomenout na vlastní prospěch a dát naplno průchod altruismu. Připomeňme rok 68, revoluční dobu 89, dobrovolníky při povodních a třeba i při současné pandemii. Pak se ale zase všechno obrací, to hezké mizí. Přichází normalizace, porevoluční vystřízlivění, anticharty, „drobné“ ohýbání zad a „kdo nekrade, okrádá rodinu“... Neodsuzujme proto tak snadno židovské davy a sebekriticky si přiznejme, že tady narážíme na něco, co je s námi nějak bytostně spojeno. Je to totiž to, čemu teologie říká „hřích“. Struktura zla, nedokonalosti, nelásky a také vrtkavosti a nestálosti. Souvisí to se stavem po vyhnání z ráje, se stavem, kdy vztah k Bohu je zastřen, komplikován a zrovna tak i vztah člověka k člověku.

Navíc to, že židé uměli na nějakou chvíli provolávat Ježíšovi slávu, možná nebylo tak úplně proto, že by pochopili a zcela přijali jeho poslání. Je za tím asi mnohem víc davová psychóza, očekávání záchrany v politickém smyslu – osvobození od Římanů, možná i chápání Ježíše jen jako zázračného mága. Přijetí Ježíšova poselství je velmi náročné a téměř s jistotou se neděje davově. Jeho pojetí spásy je spojeno s určitými hodnotami. Jednou z nich je také věrnost. A tu bych chtěl jako důsledek, či jako určité východisko, rozporu dnešních evangelijních textů vyzdvihnout. Věrnost byla už pro starozákonní pojetí velmi důležitá. Dokonce by se dalo říci, že byla chápána jako nejdůležitější složka toho celého komplexu, kterému dnes říkáme víra. Věrnost – emet – znamená, že neutíkám k jiným bohům hned, když se mi přestává dařit, když jsou na mě kladeny nároky, nebo když se mi přestávají produkovat endorfiny či jiné libé pocity. Věrnost vyžaduje určitou námahu. Věrnost ve vztahu – jsem s tebou, i když znám všechny tvoje slabé stránky, když zestárneš a i tehdy, kdy se ti přestává dařit a stáváš se nemohoucí. To je věrnost. Věrnost je také v plnění každodenních všedních povinností. Je to stálost. Věrnost znamená, že je na mě spoleh. Věrnost se totiž opírá o hodnoty, které se jen tak nemění. Díky věrnosti by nemusely Květné neděle střídat Velké pátky tak rychle. Ne že by ty vlny od „Hosana!“ k „Ukřižuj!“ zcela ustaly, jak jsem napsal výše, ale pokoušejme se jim stavět hráz právě věrností a hlubokým zakořeněním ve víře. Věrný Bůh na to čeká.

5. neděle postní

Evangelium páté neděle postní (Jan 11,1-45) je vlastně velmi aktuální a velmi nadějné. V podstatě říká, že nad smrtí nakonec zvítězí život. Přečtěte si příběh o Lazarovi pomalu a snažte se vnímat, co všechno sděluje. Opakuje se v něm řada myšlenek pro evangelia typických. Ovšem trochu z jiného úhlu či s jiným důrazem. To hlavní, co by možná mohlo celý text charakterizovat, je důraz na víru, na uvěření Ježíši Kristu. Bůh chce, abychom uvěřili. Tato výzva v příběhu zaznívá několikrát. Jde o víru učedníků, víru sester Lazara a víru zástupu. A na závěr také čteme: mnoho jich uvěřilo. Vedle toho jsou pak některé další charakteristické znaky Ježíšova vystoupení. Ježíš přichází na tento svět a naplno do lidských vztahů. Ježíš měl rád Marii, Martu a Lazara. Měl rád učedníky, i když byli nechápaví. Byl pohnut soucitem, dokonce zaplakal. A tady bych rád udělal odbočku k dnešní koronavirové situaci. Neřešme, proč a jak by mohl Bůh zamezit všemu zlu a trápení, jaké to má všechno smysl. Na to se snaží odpovědět celá jedna teologická disciplína – teodicea. A nevím, jestli je vlastně úspěšná. Mnohem důležitější je vidět Ježíše jako milujícího Boha, kterému na člověku záleží, který není bezcitným prvotním hybatelem či bohem filosofů někde v zásvětnu. Je Bohem sestupujícím a sklánějícím se k člověku. A co víc, je Bohem, který může vzkřísit k životu. A on chce k životu vzkřísit. Toho se držme a věřme, protože všechny evangelijní příběhy jsou zaznamenány právě proto. Nikdy, v žádné situaci – ani v ohrožení koronavirem – nás Bůh neopouští. Držme si tuto naději, i když situace může nějaký čas vypadat dost beznadějně. Bůh je naše záchrana. I jméno Lazar je snad odvozené z hebrejského El-ezer, což znamená: Bůh pomáhá. A po vzoru Ježíšově buďme pohnuti soucitem a hledejme, jak pomoci bližním. Tím se myslím nejvíc přiblížíme tomu, co ztělesňuje Nový zákon, Ježíš a tedy i samotný Bůh. Držme si aktivní uvěření a buďme k dispozici všem možným l/Lazarům, Martám i Mariím. :-)