24. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 18,21 - 35: o odpuštění)

Dnes máme téma ODPUŠTĚNÍ. Navazujeme na minulou neděli, kdy jsme mluvili o spoluzodpovědnosti za hříšníka. 

Dnešní příběh je myslím výmluvný a není k němu příliš co dodat. Rozhodně ale neuškodí jej zasadit trochu více do širších souvislostí. Jinak hrozí, že vytrhneme jednu záležitost a té nebudeme plně rozumět.

Křesťanství má několik základních principů. A z nich pak lze vyvozovat vše ostatní, tedy i nároky na naše chování. Jedním z těch základních principů je LÁSKA. Jde o ten druh lásky, kterou celým svým životem ztělesňuje Ježíš Kristus. Je to láska služebná, dovedená až do krajnosti. Je to láska, která má zájem o bližního, o potřebného a slabého, láska přející. Ježíš ji mnoha způsoby zpřítomňuje ve svých promluvách, v přirovnáních a také v praxi. Ta nakonec učí nejvíce. Je to jako s výchovou dětí. U těch také hraje největší roli to, jak se jako rodiče a vychovatelé chováme. Ježíš svou lásku dokazuje křížem.

No, a jedním z projevů této LÁSKY je také ODPUŠTĚNÍ, o kterém dnes čteme. Teprve až přijetím této podmínky, tohoto principu, můžeme rozumět a uskutečňovat odpuštění, které po nás chce Bůh. Bez tohoto základu by šlo jen o jakési sebemrskačské psychologické cvičení, kdy se budu přemáhat odpustit každému lumpovi, který mi ublíží. Jen v  kontextu ježíšovské lásky (která ale také umí říci značně kritické slovo) mohu plně odpouštět. A jak je těžké pochopit a plně přijmout onen postoj křesťanské LÁSKY, je také těžké plně ODPOUŠTĚT. Křesťanství je v tomto ohledu velmi náročné. Jako lidé hříšní budeme tomuto ideálu asi vždy vzdáleni. Přesto jsme vírou stále znovu voláni vykračovat tímto směrem. Tím nejhlubším motivem odpouštění nakonec není naše láska, ale Boží LÁSKA k nám.

A ještě jinými slovy: odpuštění je jakousi podmnožinou Boží VELKORYSOSTI, které se u Ježíše máme také co učit. Přečtěte si znovu evangelijní příběhy: o milosrdném otci, o cizoložnici, o dělnících na vinici, o rozhovoru s kananejskou ženou, o uzdravení malomocného … A pusťme si tyto příběhy pěkně k tělu. Pak budeme třeba zas o kousek blíž ke správnému pochopení lásky a odpuštění. A hlavně budeme zas o kousek blíž pochopení toho, jak moc nás hříšné miluje Bůh.

23. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 18,15-20: o snaze napravit bratra a roli církve)

Dnešní neděle  mluví  o naší spoluzodpovědnosti za spásu bližního. O tom čteme i v dnešním prvním čtení.

Já bych ale chtěl pozornost přenést trochu jiným směrem. A to k pojetí místní církve, které na pozadí dnešního Evangelia prosvítá.

Ježíš tady zmiňuje církev a to samotné je hodné pozornosti. Ono vlastně o církvi („ekklésia“) u Ježíše najdeme jen velmi málo zmínek. Můžeme tušit, že je tady církev chápána jako místní společenství lidí, kteří vyznávají Ježíše („kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém…“). Lze také dovozovat, že to je společenství lidí, kteří se dobře znají, vždyť mají kárat bratra, který zhřešil. No a také to, že církvi jde o spásu každého jejího člena, proto ta snaha jednoho, pak dvou a pak celé (místní) církve.

Církev tedy má být jako rodina - ne náhodou používáme označení „bratr“, „sestra“. Má ráda svoje děti a záleží ji na každém, jde o spásu každého jejího člena, cítí se za ni spoluzodpovědná.

Církev má také sloužit jako prostředník mezi zemí a nebem a to co dělá, má velký dosah: „cokoliv svážete na zemi, bude svázáno na nebi“, a to právě v souvislosti s přijetím či nepřijetím hříšníka.

V historii církev na toto téma vedla řadu disputací a byla uplatňována řada přístupů, často i protichůdných. Je to vlastně podobné s naším přístupem k bližnímu – je někdy těžké rozhodnout, zda je kritika na místě. Tím důležitým vodítkem musí být láska, o které čteme v dnešním druhém čtení. Někdy je projevem lásky ostré a jasné slovo kritiky, někdy to může být naopak laskavé přijetí (viz příběh o milosrdném otci). Rozhodnout musíme milujícím a moudrým srdcem, jako v rodině.

A na závěr si dovolím v té souvislosti ještě jednu poznámku k fungování církve. Možná to už nebude trvat dlouho a budeme svědky určité proměny uspořádání církve. Důvody mohou být ekonomické – není totiž pravda, že se církev po restitucích topí v penězích – a mohou být i prostě organizační – nelze, aby kněz během víkendu objížděl patnáct kostelů, kde je v mnohých návštěvnost v nízkých jednotkách osob. Kněz i farnost se pak mnohem více vysilují správou nemovitostí než péčí o duše. Možná nás proto čeká období, kdy si budeme muset znovu položit otázku, jak církvi rozumíme a jaké charakteristiky má vlastně mít. Budeme si pak všichni mnohem častěji muset klást otázku, co pro církev mohu udělat JÁ: „Jaký chceš, aby byl můj příspěvek, Bože?“ V tom by nám mohl být směrovkou i dnešní text. Na začátku si možná stačí si jen uvědomit, jak nesamozřejmé je naše setkávání v tomto kostele... 

20. neděle v mezidobí cyklus A

(Mt 15,1-28: rozmluva s kananejskou ženou)

Dnešní neděle naplno deklaruje, že křesťanství je otevřené pro všechny a také to, že nejde o formální příslušnost, ale o obsah, o čistotu srdce.

Naše víra překračuje národy i kasty. Je univerzální. To nás asi dnes už moc nepřekvapuje, samozřejmé to ale není. Jistý předobraz lze zaznamenat už ve Starém zákoně, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Ačkoliv je Starý zákon určen vyvolenému národu, jsou i v něm pasáže naznačující, že Bůh k sobě zve všechny lidi. To, co je zde pouze naznačeno, Ježíš Kristus pak v Novém zákoně vyjadřuje naplno.

Dnešní úryvek evangelijního čtení je z 15. kapitoly Matoušova Evangelia. Předchází mu spor o čisté a nečisté. Ježíš tady přísně kárá povrchní plnění příkazů. Setkání s kananejskou ženou - tedy pohankou – z dnešní neděle na tento spor navazuje. Ježíš tak opět zdůrazňuje, že opravdovost srdce a víra je důležitější než formální přináležení k nějaké skupině, etniku, národu nebo i církvi. A Ježíš to zmiňuje i v jiných souvislostech, když například říká, že Bůh si může věřící udělat z kamení – to aby poměrně drsně kritizoval povýšenost farizejů.

I my bychom se měli na tuto otázku po opravdovosti stále znovu zaměřovat. Umím i při vědomí všech svých slabých stránek zůstávat vůči Bohu zcela otevřený? Chodím do kostela disponován pro setkání s Bohem, soustředím se na tuto skutečnost plně? Tvoří základ veškerého mého přemýšlení a jednání láska k Bohu a k bližním?

Tolik tedy k čistotě srdce, na kterou dnešní neděle poukazuje. Ono by se o tématu dnešní neděle dalo také hovořit jako o jistém nabourání koncepce vyvoleného národa. To se nabízí, ale to je poněkud přehnané, nepřesné a v době, kdy se místy zase začínají objevovat projevy antisemitismu, i nebezpečné.

Na fakultě nás učili, že židé jsou naši starší bratři ve víře a máme se od nich stále co učit. Myšleno: židé s malým „ž“. Pan profesor Balabán s jistou mírou nadsázky a humoru říkal, že Židy (tentokrát s velkým ž) a nás Čechy spojuje snad nejvyšší míra ateismu na světě. S ohledem na historické antisemitské excesy, které byly vyvolány právě nepřesným výkladem role židů při zrodu křesťanství, církev během Druhého vatikánského koncilu formulovala vztah k židovskému náboženství velmi opatrně a se značnou mírou pokory. Jistě k tomu přispěla i děsivá zkušenost holokaustu.

Je proto třeba se vrátit ke správnému čtení dnešního Evangelia. Ježíš je podle svých slov v první řadě poslán k synům Izraele. Dalo by se říci, že východisko pro jeho působení ve světě je plně zasazeno do starozákonního příběhu. Na tento příběh Ježíš navazuje, dále jej rozvíjí a v mnohém překračuje a také značně posouvá. A významný posun je i v tom, že Bůh v Ježíši Kristu mnohem rázněji dává najevo, že nabídka víry je určena všem lidem bez rozdílu.

A pak je tady „ježíšovsky“ laskavé lidství, které se sklání k člověku navzdory všem předsudkům. Ježíš se umí i v rámci plnění svého programu a úkolu zastavit a plně se věnovat bližnímu – tedy tomu, kdo je v daném okamžiku potřebný. V tom je velká síla křesťanství a to také patří k jeho základním charakteristikám. Na tu nezapomínejme a nenechme se zatahovat do falešného politikaření či ohlupovat různými konspiračními teoriemi o roli vyvoleného národa. Buďme v srdci upřímní k Bohu a pokud možno laskaví k našim bližním, protože k tomu nás volá nejen dnešní neděle. Amen. 

13. neděle v mezidobí A

(Mt 10,37-42)

Dnešní evangelijní text zní na první poslech smutně, možná až provokativně. Je víra v Boha proti našim vztahům v rodině? A znamená věta: „Kdo svůj život nalezne, ztratí ho“, že vlastně na světském životě nezáleží? Já myslím, že tohle by bylo poněkud zkratkovité čtení a chápání. A to ze dvou důvodů.

Za prvé je nutné text zařadit do širšího rámce. Celá desátá kapitola Matoušova evangelia, ze které čteme, pojednává o vyvolení a vyslání dvanácti učedníků do světa. Minulý týden se četla kapitola předcházející s nadpisem: „Povzbuzení ke statečnému vyznání“ a v tom duchu pokračuje i dnešní text. Tedy, Ježíš tady mluví k budoucím misionářům.

A za druhé zde narážíme na častý problém při výkladu biblických textů, kdy se ten řecký způsob myšlení v nás snaží krátký děj (i vytržený z kontextu) zobecňovat a činit z něj nějaké pravidlo, zatímco hebrejské myšlení umí vidět jen určitou situaci a umí ji oddělit od ostatních. Dalo by se říci, vede více k situační modrosti.

Dnešní výpovědi tedy platí na učedníky, kteří jsou vysíláni do světa, do nepřátelského prostředí, protože budou hlásat nový pohled na židovské náboženství. Poněkud provokativně (a to Ježíš dělával rád) je tady řečeno, že se učedníci mohou dostávat do extrémních situací, kdy bude nutné se jasně vyjádřit, ke komu patří, na čí straně skutečně stojí. A někdy bohužel i navzdory názorům příbuzných. Jsou totiž situace, kdy každý Ježíšův učedník musí takzvaně s barvou ven. Ježíš k tomu učedníky v celé desáté kapitole povzbuzuje. A tato výzva platí i pro nás dnes – někdy je třeba jasně vyznat, jaké hodnoty ctím, na čí straně stojím a zejména se zastat těch slabých, těch na okraji, protože zejména oni jsou naši bližní. Je proto nutné být vždycky vnímavý pro takové situace – třeba když se postiženému kamarádovi někdo vysmívá, když jde o různou formu začínající šikany, nebo když jde třeba o různé předsudky k cizincům či lidem nějak odlišným. Ozvat se a zastat se jich vyžaduje někdy velkou odvahu a proto Ježíš mluví takto zostra: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mne hoden“. On sám touto cestou vydávající se lásky šel až do krajnosti a moc dobře tedy ví, o čem mluví.

A ještě jedna poznámka: pokud bychom chtěli přeci jen hovořit o vztazích v rodině a k Bohu, možná by se ten dnešní kousek textu dal chápat i tak, že Bůh prostě má patřit k našim vztahům. Do toho našeho světa přirozených vztahů vstupuje neviditelný a věčný Bůh a my ho nemáme mít rádi o nic méně než naše rodiče a děti. A to je velký kus lásky! Zkusme o tom přemýšlet i takto.

Amen.

Nejsvětější Trojice

Co k tématu vnitřního života Boha napsat? Vždyť to je tak velké tajemství a záhada. A jaká troufalost popisovat Stvořitele, vždyť jen pochopit stvoření – od hvězdokup až po atomy – je nad naše síly. Byla to zase ona touha řeckého systematického myšlení Boha definovat, uchopit do pojmů. Církev to všechno v prvních stoletích intenzivně diskutovala, vrcholní představitelé církve na ekumenických koncilech se přeli a ladili různá prohlášení. Prý to téma bylo tak zásadní a zajímavé, že ho tehdy řešili i úplně obyčejní lidé na tržištích. Otázka soupodstatnosti, bytí Boha ve třech osobách, otázka Matky Boží jako Bohorodičky, vycházení Ducha svatého – mimochodem spory okolo této formulace byly jedním z posledních důvodů, proč se církev rozpadla na východní a západní. A jistě toho bylo mnoho dalšího. Chytré hlavy se přely a hledaly odpovědi na otázky, které klade naše rácio. Určitě to je do jisté míry správné. Člověk dostal od Pána Boha rozum, aby ho používal. Jenže by to mělo mít svoje hranice... Ne, nechci to zjednodušovat a shazovat. To, že je náš Bůh, nejvyšší vzor, živý a dokonce v Trojici, kdy se navzájem jednotlivé osoby vůči sobě vydávají, nám dává nahlížet předobraz lásky, který pak svým pozemským životem dále poodhalil a hlavně naplnil Ježíš Kristus. Je to tedy důležité a jak nám říkal jeden profesor na fakultě: „Máme totiž Boha, který není sám a jediný, není vrcholný sobec, náš Bůh žije ve vztazích.“ V Bibli ale moc jasných textů o Trojici nenajdeme. Oni totiž Bibli nepsali učenci řeckého střihu, ale vypravěči příběhů střihu hebrejského. A tak místo paragrafů, nebo definic a vědeckých pojednání máme v Bibli příběhy, rozhovory a přirovnání. A proto taky dneska čteme rozhovor Ježíše s Nikodémem, kde je to důležité k Boží podstatě shrnuto: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ježíš, který je sám účasten na Božím životě, tady nepředkládá žádné definice mia ousia, treis hypostasis, ale mluví právě o vztahu – Boha Otce k Synovi a také Boha ke světu. Podmínkou naší spásy není pochopit, ale uvěřit: „Kdo v něho věří, není souzen…“. A uvěřit neznamená odložit rozum, chovat se hloupě a být naivní. Věřit znamená především spoléhat na Toho, kdo mě má tak rád, že za mě obětoval život. To, že v historii církve byly pokusy Boha popsat, je správné a může nás to obohatit. Teologie by totiž měla vždycky sloužit církvi v jejím praktickém poslání a úvahy ranné církve o nejsvětější Trojici s praxí nakonec souvisely: od pojetí Ježíše Krista jako Boha se pak odvíjí naše nahlížení na celkové působení Boha v dějinách vč. toho Ježíšova pozemského a Ježíš se pro nás stává vrcholným vzorem vší naší praxe. Pokud by ale mělo jít jen o jakési pseudobádání, kterým se navíc uzavíráme do mimosvětna, šlo by o hrubé nepochopení právě Ježíšova životního příkladu. Proto nezoufejte, když vám učení o Trojici nebude jasné ve všech nuancích. Bůh se totiž jednou nebude ptát, jak zní katechismové poučky, ale dotazovat se bude, co jsme udělali, nebo neudělali pro naše bližní.

Letnice

Dnes si opakujeme kratší část textu Evangelia z 2. neděli velikonoční (Jan 20,19-23). Máme ho ale vidět jinak – důraz je kladen na dar Ducha svatého. Ježíš na učedníky doslova dechl a řekl: „Přijměte Ducha svatého!“ Předává jim tedy něco ze sebe až fyzicky. Můžeme se domnívat, že na pozadí je starozákonní chápání jednak Ducha (ruach), které s dýcháním souvisí (termín je překládán jako dech i duch) a jednak onen proces vdechnutí, který může rezonovat s knihou Genesis - když Bůh tvoří člověka, vdechne mu v chřípí dech života (srov. Gn 2,7). Nyní jsou tedy učedníci, jakoby znovu-oživeni a jsou s Ježíšem „stejného Ducha“. Proto hned následuje další věta: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Odpouštění hříchů patří do kompetence samotného Boha. Vzpomeňte, jak byli židé rozhořčeni, když Ježíš než ho uzdravil, řekl ochrnutému: „Odpouštějí se ti hříchy!“ Vadilo jim tehdy, že ze sebe dělá Boha. Když tedy Ježíš předává svého Ducha učedníkům, dává tím najevo, že jejich jednota je završena: „Co je Tvé, je moje“ a „nechť jsou jedno jako my,“ říká Ježíš ve velekněžské modlitbě, kterou jsme si připomínali minulý týden. Apoštolové jsou od této chvíle vedeni Duchem Božím a ve světě budou působit v jeho moci – hříchy odpouštět či zadržovat. Vznikající církev je prostorem, kde se Bůh se světem potkává.

A s tím souvisí ono již několikrát zmíněné téma vyslání církve do světa: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Církev v síle Ducha svatého a po vzoru našeho Pána vychází působit do světa. Nemá se schovávat po kostelích a konzervovat staré pořádky. Ale to už bych opakoval promluvy z předchozích nedělí.

Dary Ducha jsou rozmanité a služby jsou rozličné, jak jsme dnes také četli v Epištole. Každý máme od Boha povolání a poslání. Vzývejme tedy Ducha Božího, aby nám ukazoval, kde je naše místo, jak máme sloužit a svým specifickým dílem přispívat k velkému společnému úsilí církve o přeměnu a záchranu světa. A prosme, abychom k tomuto vedení Duchem byli vždy ochotni a připraveni i v těch nejmenších každodenních záležitostech: Veni Sancte Spiritus! 

7. neděle velikonoční

Dnes se čte takzvaná velekněžská modlitba, která tvoří celou 17. kapitolu Janova Evangelia, náš úryvek ale končí veršem 11. Ježíš se přimlouvá za učedníky a přimlouvá se v závěru 17. kapitoly i za nás, kteří teprve uvěříme. Všimněme si několika důležitých sdělení. Jestli to až do této doby Ježíš v Janově podání různě naznačoval, nyní to říká celkem otevřeně: JÁ JSEM BŮH a také: JÁ JSEM SPASITEL. Jeho slova budou potvrzena už za několik dnů – myšleno tehdy – díky vzkříšení. 

Pak je tady zajímavá forma sdělení, tedy modlitba. Ježíš přechází od rozhovoru s učedníky k modlitbě - k rozhovoru s Bohem. Je to na úplný závěr poslední večeře. Poté už následuje zatčení. Oslovením Boha – Otce Ježíš podtrhuje vše, co předtím říkal učedníkům. Ukazuje a potvrzuje svůj vztah k Bohu i k učedníkům. A i v této řeči opět zhmotňuje svoje poslání – jeho modlitba je přímluvou, vyjadřuje v ní svoji lásku ke svým přátelům. Je z toho možné přijmout závěr, že skutečně křesťanský postoj vidí na prvním místě bližního.

A za třetí jde zde naznačeno jakýsi rozpor „věřící a svět“. Ježíš v tom dnešním úryvku na tento rozpor naráží, ve zbytku 17. kapitoly je pak ještě důraznější: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“. Svět stojí na některých principech, které prostě nejsou s Ježíšovým pojetím v souladu. Nakonec ty rozpory jsou tak silné, že Ježíš končí na kříži. „Svět“ jen těžko chápe a přijímá do krajnosti se vydávající lásku, křesťansky chápanou službu a pravdu (která není jen souladem myšlenky a skutečnosti, ale mnohem víc závazkem a posláním). V mnohém tyto ctnosti svět provokují a dráždí. Jako křesťané jsme předurčeni k tomu, že ve světě budeme narážet. A o tom všem Ježíš ví a právě proto se za nás všechny (nejen za tehdejší učedníky) také modlí velekněžskou modlitbu. Přesto, nebo právě proto jsme do světa vysláni. Máme být solí země a kvasem, který vše mění. Ovšem jinak, než jak to svět zná – mocí a násilím. Naopak, mírností, trpělivostí a věrností. Přesně tak, jak to ukazoval Ježíš. Abychom toho byli schopni, sesílá nám Přímluvce a tuto událost si naplno připomeneme už za týden.

6. neděle velikonoční

Janova  povzbuzující řeč o mystické jednotě Boha a věřících běží naplno dál. „Jestliže mě milujete, budete zachovávat moje přikázání,“ čteme v dnešním Evangeliu. O několik řádků níže se můžeme dočíst: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Nejde tedy o nějaký výčet ustanovení, která máme plnit, jak je vyznávali farizeové, nebo, jak by je rádi měli někde sepsané dnešní zákoníci a jak k tomu někdy my katolíci (vyzbrojení Kodexem kanonického práva) sklouzáváme. Nikoliv. Jde o celkový Ježíšův přístup, který máme následovat. Je proto třeba mu správně rozumět v celé šíři. Tedy nevytrhávat z kontextu, nesklouzávat k jednotlivostem. Cílem je vydávající se láska, důvěra, víra a velkorysost - ty se do žádného zákoníku vypsat většinou nedaří. Není to lehké. Samotného Ježíše se v konkrétních případech nemůžeme zeptat napřímo a proto nám přislibuje Parakléta – Přímluvce, který je tajuplně v nás a který nás může směřovat a povzbuzovat. Díky němu může církev jako celek přijímat postoje ke stále novým výzvám. Díky Duchu svatému není církev jen historickým spolkem, spolkem, který je zaměřen do minulosti. Je živým organismem, který jde dějinami dál. Díky Duchu svatému se nemusíme bát „nových věcí“ a budoucnosti. Duch svatý nás totiž do budoucnosti vede. Neznamená to, že hned bude nekriticky přijímat každou „novotu“, ale rozhodně bychom se neměli stát ustrašenými ochránci (konzervátory) starých pořádků a „jistot“ (hrnce plné masa). Víra je bytostně spjata se stále novým vykračováním do nejistot (Abraham). To tajemstvím opředené a přesto silné spojenectví s Bohem a s Ježíšem, jak o něm v symbolech píše Jan, nás činí otevřené budoucnosti. Milující Bůh nám říká: „Nebojte se, já budu s vámi až do skonání světa.“ A když mám někoho opravdu rád (jestliže mě milujete), dělám to, co si dotyčný přeje. Dělám to i tehdy, když tomu zcela nerozumím. Prostě mu věřím. Eucharistie je i po všech snahách ji vysvětlit, třeba i značně „vědecky“ (učení o transsubstanciaci) stále zahalená tajemstvím. Tajemstvím je zahaleno i Ježíšovo zmrtvýchvstání, způsob jeho oběti a také výrazné téma dnešní neděle: onen Paraklétos a jeho působení. Řecký způsob myšlení v nás se pak snaží vše vysvětlit a plně uchopit – vytvořit ucelený systém nauky. Hebrejská složka naší víry (lze-li to tak s jistým provokativním zjednodušením nazvat) nám prostě jen říká: jdi s důvěrou životem vpřed, protože Bůh je s Tebou, jeho cesty jsou neprobádané (svět je nezná), ale neboj, On Tě má rád.

 

5. neděle velikonoční

Čteme další text z Janova evangelia a dalo by se navázat na zamyšlení k minulé neděli. Tentokrát se jedná o Ježíšovu řeč u poslední večeře. Celé se to zase točí okolo identity Ježíše, víry učedníků a zase jde o jisté povzbuzení jeho nejbližších přátel za poněkud zvláštních okolností – jde o rozloučení před popravou. Dá se vůbec na tuto Ježíšovu řeč koukat nově, z pozice nás slavících Velikonoce v roce 2020? Už jen stěží se lze vžít do situace krátce před Ježíšovým ukřižováním. Evangelia byla sepsána samozřejmě až po Ježíšově vzkříšení a my je čteme se zkušeností velikonoční radosti. Ten náznak situace před Velkým pátkem tak představují hlavně dotazy učedníků, které znějí až poněkud naivně. Bylo to (a je) ale náročné na pochopení a Ježíš proto také reaguje laskavě a snaží se – byť v symbolické rovině – učedníky postupně vést ke správnému chápání jeho vztahu k Bohu a významu jeho oběti. Zaznívá tady pro Jana typicky ježíšovská výpověď: „Já jsem …“ (ego eimi). Minulou neděli bylo možné slyšet: „Já jsem dobrý pastýř. Já jsem dveře do ovčince.“ A dnes mnohem zásadněji: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Ježíš tím říká, že je s Bohem vnitřně spojen. Filipovi odpovídá: „Já jsem v Otci a Otec je ve mně“. S ohledem na jazyk Starého zákona je tady navíc blízkost s označením Boha tetragramem JHVH, což je vlastně také tvar slovesa být, nebo hned několik: „Jsem, který jsem,“ nebo: „Jsem, který budu.“ Jan je mystik a není to pro nás jednoduchá řeč. To, co rezonovalo v uších tehdejším Ježíšovým učedníkům znalým Tóry, už tak nemusí rezonovat nám. Onu vnitřní jednotu Otec – Syn ale číst můžeme celkem zřetelně. A jak už jsem psal opakovaně, je to velká dávka povzbuzení jak pro učedníky (v situaci těsně před ukřižováním), tak i pro nás, kteří tyto řádky čteme po dvou tisícovkách let. I když je svět stále rozkolísaný a jen velmi málo bezpečný, nemáme se bát: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Ježíš odchází, aby nám prošlapal cestu k Otci, aby nám šel připravit místo. Jeho oběť má smysl, protože nakonec jde o naše přátelství s Bohem. A na tom se nic nemění.

 

4. neděle velikonoční

Dnes se čte Janovo evangelium (Jan 10,1-10). Je to pro mě dost těžké a počítám se k těm, kteří to ne (zcela) pochopili, protože: 1.) Jan je obecně mystický a nesnadno se mi hledá skrytý smysl jeho symbolů; 2.) perikopa (celý úryvek) z 10. kapitoly je delší, končí až veršem 21. Tím jsme v tom dnešním čteném úryvku ochuzeni o některé výroky, které (alespoň mě) vrhají na text trochu více světla. Takto působí samotné Ježíšovo vysvětlení zvláštně: já bych čekal, že bude řeč o pastýřovi, on ale Ježíš hovoří o dveřích. A tady náš úryvek končí. Jistě, určitě už tady tušíme, že Ježíš mluví o svém poslání, o tom, že představuje jedinečnou cestu ke spáse. Ale až v 11. verši začíná o sobě mluvit jako o dobrém pastýři. Dále čteme, že dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Teprve tady je zřejmé, jakou oběť Ježíš předpovídá. A pak je tam dále rozváděn motiv, který je už i v tom našem dnešním úryvku, totiž, že ovce poznávají hlas svého pastýře a pastýř zná dobře své ovce. Jde tu o osobní vztah. Teprve verš 14. ale vysvětluje: „…znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce“. A to je myslím důležité. Velmi silný vztah Otec - Syn je přirovnán ke vztahu k ovcím. Celý text pak lze chápat jako utvrzení o osobním láskyplném vztahu, který je tak hluboký, že je garantován dokonce obětováním života. Bůh nás zná a my můžeme poznat Jeho, je za tím možné slyšet i určitou výzvu. Poznání je v Bibli něco víc než jen popis vnějšího stavu věcí  či chemického složení. Naznačuje opravdu blízké poznání druhého, tedy skutečné přátelství. Odtud pak lze vyvozovat, že i vztahy k bližním, k našim milovaným mají smysl. Křesťanství totiž nesměřuje ke stavu jakési „nirvány“, kdy se po ukončení koloběhu našich životů rozplyneme ve všeobjímajícím neosobnu. Křesťanství prohlubuje, a v některých ohledech dokonce překračuje starozákonní pojetí osobního Boha. Nejsme jen členy kolektivu, Bůh nás každého volá osobně a dokonce má spočteny i všechny vlasy na naší hlavě, jak se píše jinde v evangeliích. S tím pak souvisejí i další hodnoty: věrnost, stálost, zájem o druhé - altruismus, služba, jak jsem psal o několik nedělí dříve. Můj oblíbený farář říkával: najít způsob, jak bližní chce být milován; ne, jak já si to myslím, ale jak si to přeje on... Tak takhle daleko by se dalo rozvíjet dnešní evangelijní čtení. Jestli jdu tím směrem, který měl na mysli evangelista Jan, si ale úplně jist nejsem. Úsudek si udělejte sami.

 

3. neděle velikonoční

Evangelista Lukáš nás vrací zase na práh Velikonoc. Jiným způsobem popisuje to, co minulý týden Jan. Jedno z prvních setkání učedníků se vzkříšeným Kristem. Tentokrát to je setkání na cestě do Emauz. Má řadu zajímavých momentů. Za prvé, učedníci Krista nepoznávají až do chvíle, kdy připomíná poslední večeři. Něco bránilo jejich očím. Byl vzkříšený Ježíš fyzicky jiný? Nebo ho nepoznávali, protože vlastně neodpovídal jejich představě o Mesiáši?  Za druhé, jsou tady celé vyznavačské výpovědi. Učedníci svědčí, za koho Ježíše považovali, když byl ještě živ. A z toho je patrné, že jej chápali hlavně jako pozemského vysvoboditele. Za třetí, Ježíš je opravuje, respektive uvádí je do správného chápání jeho působení. Tady platí to, co jsme si říkali minulé neděle. Bude to ještě dlouhá cesta, než se z ustrašených a poněkud nechápavých učedníků stanou apoštolové, biskupové nové církve. Za čtvrté, je tady vlastně poprvé – samotným Kristem – předvedena exegese (výklad) starozákonního textu. Ježíš ukazuje, co se ve všech částech Písma vztahuje na něj. Je to jistě trochu nadneseně řečeno, bývaly pak v historii křesťanského výkladu Starého zákona přemrštěné pokusy „vidět Krista na každé straně Bible“. To je přehnané, přesto se křesťanská biblistika na cestu do Emauz může odvolávat. :-) Za páté, jsou tady vlastně moc hezké úryvky textu (některé proto přešly i do kancionálů) a symbolika. Učedníkům bylo s tím nepoznaným Kristem hezky: „Což nám srdce nehořelo?“ Toužili být s ním: „Zůstaň s námi, vždyť se připozdívá.“ I tady je zas zopakováno něco naprosto jednoduchého a základního, co nepotřebuje složité vysvětlování. Něco, co koresponduje s celkovým posláním Ježíše Krista a co jsme si už o Velikonocích také říkali: Bůh má člověka rád, jde mu naproti. Lze k tomu dnes dodat – pokud máme srdce otevřené a připravené, může zahořet láskou. A kéž tomu tak je i v těchto dnech: vejdi Pane a zůstaň s námi!

2. neděle velikonoční

Milé sestry a milí bratři, milí blahoslavení, dnešní Evangelium má vlastně dvě části. První navazuje na situaci z minulé neděle. Učedníci byli zmatení a vyděšení, měli strach. Byli spolu schovaní před židy. A najednou přichází do jejich úkrytu Ježíš. Evangelista setkání popisuje celkem bez emocí. Ježíš jde učedníkům naproti do jejich nejistoty. Jde je povzbudit. Především je ale přichází vyslat do světa. K tomu potřebují víru, dar Ducha Svatého. Od teďka se už nemají schovávat za zavřenými dveřmi. Učedníci dostali poslání být ve světě a pro svět – hříchy odpouštět, či zadržovat. Mají se stát základem církve. Církev tedy nemá být zavřená v kostelech a utíkat do zásvětna. S tím ale souvisí i všechna ta rizika, o kterých už nyní, po dvou tisícovkách let, dobře víme – na církev bude číhat nebezpečí různých svodů, církev bude stále znovu pokoušena stát se institucí s vazbou na moc a bohatství, budou na ní dorážet (a co hůř, i pronikat do jejích řad) lidé různě nenávistní i zvrácení. Přesto všechno ale stále platí, že církev je od prvního setkání učedníků se vzkříšeným Kristem poslaná do světa. Nelze na to rezignovat. Tak jako i Syn byl poslán od Otce do světa a také narážel na bídu, nepochopení a pokušení. Pokud ale církev zůstane ve spojení s Kristem, bude mít vždycky znovu šanci se zvednout a jít s Bohem v zádech: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa,“ čteme na závěr Matoušova Evangelia. To všechno, co církev čeká, ale ještě učedníci shromáždění ve strachu před židy tu druhou neděli velikonoční asi sotva tušili.

A pak je tady nevěřící Tomáš. O něm jsme slyšeli už mnohokrát. Mě vždycky fascinoval Ježíšův laskavý přístup. Neodsuzuje, nemoralizuje. Ví, jaká je Tomáš horká hlava - Tomáš chtěl za Ježíše položit život, když šli za Lazarem. Ježíš respektuje jeho přímočarost (dokud neuvidím, neuvěřím) a vyjde mu zcela vstříc. A Tomáš to také náležitě ocení. Při setkání se Vzkříšeným odpovídá: „Pán můj a Bůh můj“. Tak jasné vyznání o Ježíši jako Bohočlověku v Evangeliích jen tak nenajdete. A pro nás je v závěru tohoto oddílu přidáno velké povzbuzení. Protože jsme uvěřili, i když jsme fyzikálně a smysly nezkoumali, jsme blahoslavení, říká sám Vzkříšený.

Končí velikonoční oktáv, ono prodloužení chvíle čisté radosti ze vzkříšení a ze setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Milí blahoslavení, zkusme si alespoň část této radosti udržet i do dalších dní. Amen.

*

Dnes je hlavní svátek, ke kterému jsme několik týdnů směřovali – Zmrtvýchvstání Páně. Oslavujeme Ježíšovo vzkříšení.

Vlastně to ale všechno nebylo hned tak zřejmé. Tak to čteme v dnešním úryvku z Evangelia podle sv. Jana. Marie Magdalská objevila prázdný hrob a vrátila se vyděšená. Jde to říci učedníkům. Ani Jan a Petr z toho nebyli vůbec moudří. Jen se jim nezdálo pravděpodobné, že by tělo JK někdo ukradl – vždyť uvnitř zůstaly ležet pruhy plátna a rouška byla na jiném místě. „Proč by někdo tímto způsobem s tělem manipuloval?“, upozorňují někteří vykladači. Marie Magdalská i učedníci byli určitě stále zasaženi utrpením Velkého pátku a nemohli vše hned chápat. Byli jistě zmatení. Proč tělo Ježíše Krista není v hrobě? Teprve postupně budou učedníci uváděni do toho, co se vlastně přihodilo. Bude třeba osobního setkání s Ježíšem.

I nám dnes může být (i přes všechnu tu velikonoční liturgii) mnohé nejasné. Ani my dnes nemáme žádné „přímé“ důkazy, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, že je Boží syn, že se za nás vydal. Možná se také opětovně vrací otázka: proč se moje vykoupení muselo dít právě tímto způsobem?

Všechno je to otázkou víry, kterou v nás tajuplně probouzí sám Bůh. Asi je dnes tím nejdůležitějším přijmout onu základní výpověď: Ježíš Kristus, kterého lidé pověsili na dřevo, vstal z mrtvých. Nic víc! I když všemu nerozumíme, tak jako Marie Magdalská a učedníci první den po sobotě, snažme se prostým a čistým způsobem, ve víře, radovat z toho, že ten, koho máme rádi a který má rád nás, přestál všechno to utrpení a žije. Navždy.

*

Velký pátek je velmi těžké téma. Těžké, protože si připomínáme smrt nevinného, krutost popravy, žal matky a blízkých ukřižovaného Ježíše. Je to velmi těžké a smutné téma také proto, že Velký pátek nastavuje světu kruté zrcadlo. Ukazuje, jak mocní rozhodují o osudech těch slabých a jak světem vládne nespravedlnost. Dějství Velkého pátku je tragické a depresivní.

Pro nás, kteří jsme uvěřili slovu Evangelia, je navíc takto křižován sám Bůh. Bůh, který stvořil tento svět a dal člověku v lásce svobodu, kterou pak člověk začal zneužívat. Bůh, který se i nadále pokoušel vycházet člověku naproti. Tento Bůh nakonec obětuje svého jediného Syna, aby byl zahlazen všechen hřích. Obětuje svého Syna, aby mohl být očištěn a znovu obnoven vztah mezi člověkem a Bohem.

Přesto, že Bůh vše stvořil a všemu dal pravidla, přišel jako člověk a podřídil se lidským pořádkům. Je to nepochopitelné a zarážející. Proč právě takto? Proč jako Bůh nemohl nějakým zázrakem změnit lidské zkažené srdce? Proč nepřidal do genetického kódu člověka nějaký gen, který by odstranil nenávist a závist a taky potlačil všechny nemoci a utrpení? Proč tohle děsivě kruté dějství Velkého pátku?

Asi proto, abychom mohli, a ne nutně museli milovat. Abychom měli šanci poselství přijmout, aby nám nebylo vnuceno. Asi proto, aby šlo o nabízenou možnost a nám zůstala svoboda

Proto nevolí Ježíš Kristus ani cestu politického vítězství či cestu násilného převratu, ačkoli na to mnozí tehdy čekali. Nevolí nátlakové metody, ale pokorně (ale také důrazně) káže, učí, uzdravuje. A nechává se zabít. Je v tom něco nekonečně velikého a nás přesahujícího. Je v tom projevena Boží láska k člověku, Boží vydání se člověku „do krajnosti“. Kdo tohle začíná chápat alespoň trošku a přijímá to, stává NOVÝM stvořením. Nad to Ježíš všechno utrpení podstupuje dobrovolně, aniž by očekával naše přitakání a plné pochopení. Až do krajnosti je mírný a tichý, jako „beránek vedený na porážku“. A v tom je právě obrovská síla. Síla, která zasahuje nitro a podstatu člověka, nikoliv vnější formu veřejných pořádků. Síla, která smiřuje Boha s člověkem.

A tak si na závěr snad můžeme dovolit přeci jen trochu naděje, protože i sám evangelijní Ježíš předpovídá svou smrt s tím, že je to nutné, aby byl zahlazen hřích a rozdělení, ačkoliv my to všechno ještě nemůžeme plně pochopit. Proto už nyní všechna utrpení mohou být viděna v souvislosti se zmrtvýchvstáním a do depresivní tmy Velkého pátku tak už nyní začíná lehce prosvítat Bílá sobota.

*

Zelený čtvrtek – to je poslední večeře, mytí nohou učedníkům. Je to ale také Getsemanská zahrada a pak někdy pozdě v noci zatčení. Zaznívá z toho všeho taková ta zvláštní úzkost, kterou člověk prožívá například v nemocnici den před těžkou operací. Víme, že něco velkého přijde. Máme strach a nutí nás to vidět věci úplně jinak. Je to bolestné čekání, protože děj se ještě plně nerozběhl…

Soustřeďme se ale na dnešní Evangelium. Je zřejmé, že Ježíš si je plně vědom toho, co jej čeká. Ví, že mu zbývá jen několik hodin života. A proto lze hovořit o jakémsi testamentu. Poslední večeře a to co následuje (mytí nohou učedníků a rozhovor s Petrem), je jakési završení jeho působení. Tváří v tvář smrti vyzdvihuje Ježíš to podstatné. Jde o vztah k jeho učedníkům – přátelům. Mytí nohou symbolizuje službu. Je to symbolicky vyjádřené vydání se za druhé z lásky. Tento obřad tak vlastně vystihuje smysl celého Ježíšova působení: Bůh sestupuje na zem jako člověk a slouží, aby zahladil hříchy, tedy překážky mezi Bohem a lidmi. Bůh se sklání k člověku z lásky, vydává se do krajnosti - podstupuje smrt – to je ono „bláznovství kříže“, které není kompatibilní s lidskou představou o kariéře. Je to „rozmyšlené bláznovství“ Boha, který má člověka pořád rád. V tom je podstata Velikonoc, podstata celého Božího plánu, dějin spásy a je v tom také nejhlubší základ naší naděje.

*

Květná neděle

Květná neděle mě vždycky udivovala kontrastem evangelijních textů. Není to pro vás asi nic nového a převratného, ale pojďme si to zopakovat. Na začátku bohoslužby se připomíná vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Na zem lidé kladou ratolesti a davy provolávají slávu. O pár dní později možná ty stejné davy křičí: „Ukřižuj!“. Podivná, až děsivá proměna. Na jednu stranu obrovské nadšení pro všechno dobré a pravdivé, vůle k oběti pro druhé. Lidé se umějí v některých chvílích neskutečně solidarizovat, umějí ze sebe vydat to nejlepší, umějí zapomenout na vlastní prospěch a dát naplno průchod altruismu. Připomeňme rok 68, revoluční dobu 89, dobrovolníky při povodních a třeba i při současné pandemii. Pak se ale zase všechno obrací, to hezké mizí. Přichází normalizace, porevoluční vystřízlivění, anticharty, „drobné“ ohýbání zad a „kdo nekrade, okrádá rodinu“... Neodsuzujme proto tak snadno židovské davy a sebekriticky si přiznejme, že tady narážíme na něco, co je s námi nějak bytostně spojeno. Je to totiž to, čemu teologie říká „hřích“. Struktura zla, nedokonalosti, nelásky a také vrtkavosti a nestálosti. Souvisí to se stavem po vyhnání z ráje, se stavem, kdy vztah k Bohu je zastřen, komplikován a zrovna tak i vztah člověka k člověku.

Navíc to, že židé uměli na nějakou chvíli provolávat Ježíšovi slávu, možná nebylo tak úplně proto, že by pochopili a zcela přijali jeho poslání. Je za tím asi mnohem víc davová psychóza, očekávání záchrany v politickém smyslu – osvobození od Římanů, možná i chápání Ježíše jen jako zázračného mága. Přijetí Ježíšova poselství je velmi náročné a téměř s jistotou se neděje davově. Jeho pojetí spásy je spojeno s určitými hodnotami. Jednou z nich je také věrnost. A tu bych chtěl jako důsledek, či jako určité východisko, rozporu dnešních evangelijních textů vyzdvihnout. Věrnost byla už pro starozákonní pojetí velmi důležitá. Dokonce by se dalo říci, že byla chápána jako nejdůležitější složka toho celého komplexu, kterému dnes říkáme víra. Věrnost – emet – znamená, že neutíkám k jiným bohům hned, když se mi přestává dařit, když jsou na mě kladeny nároky, nebo když se mi přestávají produkovat endorfiny či jiné libé pocity. Věrnost vyžaduje určitou námahu. Věrnost ve vztahu – jsem s tebou, i když znám všechny tvoje slabé stránky, když zestárneš a i tehdy, kdy se ti přestává dařit a stáváš se nemohoucí. To je věrnost. Věrnost je také v plnění každodenních všedních povinností. Je to stálost. Věrnost znamená, že je na mě spoleh. Věrnost se totiž opírá o hodnoty, které se jen tak nemění. Díky věrnosti by nemusely Květné neděle střídat Velké pátky tak rychle. Ne že by ty vlny od „Hosana!“ k „Ukřižuj!“ zcela ustaly, jak jsem napsal výše, ale pokoušejme se jim stavět hráz právě věrností a hlubokým zakořeněním ve víře. Věrný Bůh na to čeká.

 

5. neděle postní

Evangelium páté neděle postní (Jan 11,1-45) je vlastně velmi aktuální a velmi nadějné. V podstatě říká, že nad smrtí nakonec zvítězí život. Přečtěte si příběh o Lazarovi pomalu a snažte se vnímat, co všechno sděluje. Opakuje se v něm řada myšlenek pro evangelia typických. Ovšem trochu z jiného úhlu či s jiným důrazem. To hlavní, co by možná mohlo celý text charakterizovat, je důraz na víru, na uvěření Ježíši Kristu. Bůh chce, abychom uvěřili. Tato výzva v příběhu zaznívá několikrát. Jde o víru učedníků, víru sester Lazara a víru zástupu. A na závěr také čteme: mnoho jich uvěřilo. Vedle toho jsou pak některé další charakteristické znaky Ježíšova vystoupení. Ježíš přichází na tento svět a naplno do lidských vztahů. Ježíš měl rád Marii, Martu a Lazara. Měl rád učedníky, i když byli nechápaví. Byl pohnut soucitem, dokonce zaplakal. A tady bych rád udělal odbočku k dnešní koronavirové situaci. Neřešme, proč a jak by mohl Bůh zamezit všemu zlu a trápení, jaké to má všechno smysl. Na to se snaží odpovědět celá jedna teologická disciplína – teodicea. A nevím, jestli je vlastně úspěšná. Mnohem důležitější je vidět Ježíše jako milujícího Boha, kterému na člověku záleží, který není bezcitným prvotním hybatelem či bohem filosofů někde v zásvětnu. Je Bohem sestupujícím a sklánějícím se k člověku. A co víc, je Bohem, který může vzkřísit k životu. A on chce k životu vzkřísit. Toho se držme a věřme, protože všechny evangelijní příběhy jsou zaznamenány právě proto. Nikdy, v žádné situaci – ani v ohrožení koronavirem – nás Bůh neopouští. Držme si tuto naději, i když situace může nějaký čas vypadat dost beznadějně. Bůh je naše záchrana. I jméno Lazar je snad odvozené z hebrejského El-ezer, což znamená: Bůh pomáhá. A po vzoru Ježíšově buďme pohnuti soucitem a hledejme, jak pomoci bližním. Tím se myslím nejvíc přiblížíme tomu, co ztělesňuje Nový zákon, Ježíš a tedy i samotný Bůh. Držme si aktivní uvěření a buďme k dispozici všem možným l/Lazarům, Martám i Mariím. :-)