e-Duchna

Možná si ještě pamatujete pojem Duchna? Název připomíná třetí božskou osobu, Ducha svatého; snad má evokovat jeho vanutí ("Duch boží vane kudy chce...") Duchna tedy byla barevně vyvedená krabice, z útrob které ruka svěcením povolaná vylovila dotaz z pera zvídavého farníka a na stránkách zpravodaje na něj zhusta i odpověděla (pokud se zvídavý farník neptal zrovna na číslo farářových bot). Naše e-Duchna (elektronická Duchna - schránka na dotazy) má stejné ambice, leč její útroby zhusta zejí prázdnotou. Snad aby ten duchovní průvan nebyl příliš silný. Máte-li cokoli na srdci (otázku, příběh, svědectví), svěřte to schránce...

 

 

 

 

 

 

 

Odpovědi:


Je osoba pokřtěná v Římskokatolické církvi jejím členem? Pokud ne co je k tomu třeba?

Pokřtěný je při křtu přijímán do společenství Církve, stává se jejím plnoprávným členem. (Jistou spoluúčast na životě Církve mají ale už i katechumeni.)
Z tohoto společenství může formálně vystoupit (písemnou žádostí), což ale také znamená, že se může i znovu do Církve vrátit.
Platnost křtu se ale formálním výstupem samozřejmě neruší!
-jp-


Jakým způsobem lze přestoupit do katolické Církve?

Nejprve je nutné kontaktovat kněze. S ním pak projdete otázku křtu (kdo, kde, kdy vás pokřtil a zda existuje nějaký zápis - potvrzení či svědectví, že křest proběhl). Pak obvykle probíhá příprava, aby žadatel věděl, co vlastně katolická církev učí a mohl tedy zodpovědně přestoupit. Požádá-li někdo platně pokřtěný v jiné církvi o přijetí do katolické církve, nemluvíme o "přestupu", ale mluvíme o "přijetí do plného společenství Církve". Církev totiž není fotbalový klub a platně udělený křest v jiné církvi se samozřejmě již neopakuje. První věcí, kterou je třeba zjistit, je tedy skutečnost, zda byl křest platně udělen. To znamená:
obmytím vodou, či ponořením do vody ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého s úmyslem křtít a křest přijmout (u "dospělého")
V našich podmínkách mezi tradičními Církvemi není žádný problém, Církve si vzájemně platnost křtu uznávají. (Za První republiky však někteří faráři Československé husitské církve křtili: "Ve jménu republiky," či "Ve jménu Jana Husa". Takové křty byly samozřejmě neplatné.) Dnes obyčejně stačí potvrzení o udělení křtu v jiné církvi.

Druhou věcí, která se u žadatele "zkoumá", je správný motiv. Je třeba, aby pokřtěný měl upřímnou víru v Ježíše Krista a s vírou též přijímal i jeho učení tak, jak jej předkládá katolická církev.

Obřad "přijetí do plného společenství Církve" se pak zpravidla děje ve mši sv., při níž dotyčný:
vyzná svou víru (zpravidla nicejsko-cařihradské vyznání víry)
po vyznání víry je biřmován (pokud již tuto svátost nepřijal ve "východní" Církvi)
při mši sv. je vyjádřena jednota a přijetí do katolické Církve i účastí na eucharistii
-jp, mn,ck-


Proč je na paškálu i nyní rok 2004, když už je rok 2005 a navíc dle liturgického kalendáře církevní rok začal už v loňském listopadu?

Paškál je "velikonoční svíce", která se v příslušném roce rozsvěcí právě jen v době velikonoční, protože symbolizuje zmrtvýchvstalého Krista. Proto paškál zůstává od jedněch velikonoc ke druhým. Po slavnosti Seslání Ducha Svatého se odnáší od oltáře či ambonu, kde byl ve velikonoční době umístěn a pak se již v průběhu církevního roku nerozsvěcuje. Výjimkou je slavení svátosti křtu a křesťanský pohřeb. Křest však vždy zpřítomňuje velikonoční tajemství spásy, proto se při rozsvícení paškálu jakoby znovu vracíme k událostem velikonoc. Stejně tak při pohřbu mimo dobu velikonoční nám rozsvícený paškál připomíná tajemství Ježíšova vítězství nad smrtí, jež jsme o velikonocích s vírou slavili. Přirozeně tedy v roce 2005 rozsvítíme nový paškál - s datem 2005 - právě až o slavnosti velikonoční vigilie Zmrtvýchvstání Páně.

Číslo roku na paškálu být nemusí, ale je to obvyklé. Připomíná nám, že Kristus není otázkou minulosti, ale je přítomen v tomto konkrétním čase. (Dle knihy Caeremoniale episcoporum - kniha obřadů vydaná původně v roce 1600 a pak Janem Pavlem II. nová verze 1983 - může biskup a kněz pro zdůraznění úcty ke svíci připojit obřad, jehož součástí je vyrytí letopočtu roku, který právě je.) Se začátkem církevního roku to nemá nic společného.

-jp, mn,ck-


Proč není půlnoční mše sv., ale jen bohoslužba slova? Chybí mi o vánocích setkání s Kristem ve sv. přijímání.

Dříve, než odpovím na otázky, dovolím si pár připomínek. Předně z otázky mám dojem, že tazatel (a možná nejen on, či ona) omezuje Ježíšovu přítomnost při bohoslužbě “jen” na eucharistii, což je ale velmi úzké vnímání liturgie! Ježíšova přítomnost není “jen” v eucharistii, i když eucharistie je Ježíšova přítomnost “par excellance”.

Konstituce II. Vatikánského koncilu “O posvátné liturgii” (SC 7) říká: “Kristus je přítomen ve své Církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti: jak v osobě sloužícího kněze, neboť tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví On, když se v Církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se Církev modlí a zpívá, jak to slíbil: “Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich” (Mt 18,20)”- to znamená “ve společenství věřících”. Omezit Ježíšovu přítomnost jen na eucharistii je znamením určitého nepochopení hloubky liturgie. Myslím, že tazatel (či tazatelka) není jediným, kdo tuto hloubku dosud neobjevil. (Doufám, že jsem tímto tvrzením nikoho neurazil!) Zde mají mnozí katolíci ještě hodně daleko k duchu II. Vatikánského koncilu!

Také dost dobře nerozumím druhé otázce. Během vánočních svátků (od slavnosti Narození Páně do svátku Křtu Páně) jsme měli kromě “půlnoční” bohoslužby slova ve farnosti Beroun celkem (dal jsem si práci to spočítat) 21 mší sv.! Znamená to, že tazatel byl jen na “půlnoční” bohoslužbě? Doufám, že ne.

Důvodů, proč není o půlnoci mše sv. je více. Uvedl bych zde jen jediný: Účastníky půlnoční bohoslužby jsou většinou tzv. “jednoročáci”. Lidé, kteří možná nejsou o nic horší, než pravidelní účastníci bohoslužeb, přesto však lidé, kterým víra a především společenství Církve moc neříká. Eucharistie je však nejen živou Ježíšovou přítomností, ale i znamením “živé” Církve, znamením jednoty mezi pokřtěnými, znamením, že patříme k sobě! To však je ztěží pravdivé mezi těmi, kdo se v kostele setkají jen jednou za rok, o “půlnoční”!

Ve svém evangeliu Pán Ježíš říká: Nedávejte psům, co je svaté, neházejte perly před svině..!” (Mt 7,8). To nejsou nadávky! Ve Starém Zákoně psi a vepři byla “nečistá“ zvířata. Pán Ježíš tím chce říci, že účastnit se “svatých věcí”(a eucharistie je “svatá věc”) se mohou jen ti, kdo jsou řádně připraveni! O vánoční “půlnoční” bohoslužbě bohužel většině z přítomných eucharistie nic neříká!

To, co snad může přítomné o půlnoční spíše než eucharistie “oslovit”, je tedy právě Boží slovo, “které je plné života a síly” (Žid 4,12) a pak také společenství věřících, kteří jsou “jedno tělo a jedna duše” (Sk 4,32)...

-jp-


Kde a zda se v Bibli píše o tom, že spasení dojde člověk, (kromě “skrze Krista”), skrze pravou Církev? A co potom “poctiví“ nevěřící a jinověrci?

Myslím, že otázka je špatně položená. Možná by se tazatel (a nejen on) měl zamyslet nad tím, co je to vlastně Církev?

Je-li Církev jen pouhou organizací, pak je opravdu “zbytečná” ke spáse. Pak by měli pravdu ti, kdo říkají: “Bůh ano, ale Církev ne”. Kristus, který od počátku buduje Církev jako společenství nového Božího lidu a apoštol Pavel (a jistě nejen on), který mluví o Církvi jako o “Kristově Těle”, vidí věc poněkud jinak: Kristus a Církev jsou jedno!

Ve svém evangeliu, a to na více místech, se Kristus ztotožňuje s Církví, např.: “Kdo vás slyší, mne slyší, kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá...” (Lk 10,16), nebo “Co jste (ne) učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili” (Mt 25,40), nebo při zjevení apoštolu Pavlovi se jej Kristus ptá: “ Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?” Přitom Šavel Krista do té doby neznal, pronásledoval “jen” jeho Církev. Petrovi a apoštolům říká: „Cokoli svážete či rozvážete na zemi, bude svázáno či rozvázáno i na nebi…“ (Mt 18,18), nebo: „Tobě (rozuměj: Petře) dám klíče od nebeského království..“ (Mt 16,19).

V listu Efesanům apoštol Pavel mluví o vztahu Krista a Církve jako o manželství: “ Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a Církev” (Ef 5,31-32).

I samo přijetí svátosti křtu, ve kterém se člověk stává „Božím dítětem“, se přece uskutečňuje v Církvi a skrze Církev a křest byl vždy chápán nejen jako „naroubování na Krista“, ale i jako přijetí do společenství jeho Církve – nového Božího lidu!

Oddělovat Krista od Církve je jistým nepochopením křesťanství. Proto křesťané prvních staletí mohli tvrdit, že “bez Církve není spásy”. Tento výrok je však třeba dobře chápat. V Katechismu katolické Církve se ve čl. 846-847 říká:

„Posvátný sněm…na základě Písma svatého a tradice učí, že tato putující Církev je nutná ke spáse. Neboť jedině Kristus je prostředník a cesta ke spáse a on se pro nás stává přítomným ve svém těle, Církvi. On sám výslovným zdůrazněním nutnosti víry a křtu (viz: Mk 16,16) potvrdil zároveň i nutnost Církve, do které lidem vstupují křtem jako branou. Proto by nemohli být spaseni ti lidé, kteří vědí, že Bůh prostřednictvím Ježíše Krista založil Církev jako nezbytnou, a přesto by nechtěli do ní vstoupit a nebo vní vytrvat.“ (Lumen gentium 14)

„Toto tvrzení se nevztahuje na ty, kteří bez vlastní viny neznají Krista a Církev. Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho Církev, avšak supřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit jeho vůli, jak ji poznávají zhlasu svědomí.“ (Lumen gentium 16)

-jp-


Proč je v našem farním kostele svatostánek v boční lodi?

Mnozí si ještě pamatují starý (tzv. Tridentský ritus), kdy se mše sv. slavila čelem ke svatostánku, který byl na hlavním oltáři. Tento způsob slavení se vžil jako „běžný“. Je to ale ritus, který se objevil až ve středověku a do obecné normy se dostane až v16. století. Až do vrcholného středověku se eucharistie uchovávala ve svatostánku na straně nebo vboční stěně (pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na Tetín do kostela sv. Kateřiny), protože smyslem svatostánku byla a stále zůstává nutnost přispěchat seucharistií ktomu, kdo umírá. Tam není čas na slavení zvláštní mše sv. Toto je tedy pravý smysl, proč zůstává eucharistie i po slavení mše svaté. Je jistě pravda, že lidé záhy pochopili, jak významné je, že eucharistický Kristus zůstává vmístě jejich obce. Proto začali přicházet a adorovat. Tento druhý význam nelze podcenit. Nikdy ale svatostánek nehrál žádnou roli při vlastní mešní oběti.

Co tedy stojí za změnou, kterou požaduje „nový“ (rozumí se pokoncilní) misál? Ukázalo se, že Tridentský ritus neúměrně zdůraznil svatostánek na úkor ostatních důležitých momentů liturgie. Celé dění se nechtěně ale fakticky zredukovalo na „vyrábění“ eucharistie. To je ale velký omyl! Mše sv. je především slavení celé farnosti. Při takové slavnosti se máme společně modlit, číst Boží slovo a společně slavit eucharistii. Tento poslední bod je nesmírně důležitý. Každý znás má položit sebe sama do obětních darů, a tak prožít oběť jako něco hluboce osobního. A Bůh na tento náš obětní dar reaguje. Dává nám sám sebe! Jak je tedy divné, když na oltáři před knězem již eucharistie je!

Lze si tak položit otázku, co je středem kostela? Všeobecné pokyny kŘímskému misálu říkají toto: „Oltář je středem díkůvzdání, kterým je eucharistie“ (VPŘM 259). Tedy středem kostela je oltář, nikoli svatostánek! Kde jinde zakusíme vrodině jednotu, než při společném obědě či večeři, kde se scházíme kolem jednoho stolu? Společenství kolem jednoho stolu – to byl důvod, proč pokoncilní úprava liturgického prostoru vrací oltář doprostřed lidu (to není žádná novota, např. vřímských bazilikách nikdy oltář zprostřed kostela nezmizel!) Není potom divné, když kněz stojí zády ke svatostánku? Co je tedy správné pojetí? Vlastní slavení liturgie scelým společenstvím farní rodiny, kde se eucharistie proměňuje jako vrchol této slavnosti, nebo mše svatá jako jedna zmnoha forem adorace před svatostánkem? Ukazuje se, co čemu má „ustoupit“.

Liturgové ale velmi dbají na eucharistickou úctu, a tak chtějí, aby svatostánek měl své vlastní liturgické místo. Nemá být jedním zdoplňků. Má mít svou vlastní kapli, kam může člověk přicházet a adorovat. Tedy zvolení zvláštní kaple mělo eucharistii ve svatostánku podtrhnout a zároveň nesnížit význam slavení eucharistie ve mši svaté. („Velmi se doporučuje, aby místo uchovávání Nejsvětější svátosti bylo ve zvláštní kapli, vhodné ksoukromé adoraci..“ – VPŘM 276).

Jistě mi namítnete, že svatostánky mnohde včele kostelů zůstávají. Je velmi obtížné vnést liturgické úpravy do našich barokních kostelů. Mnohde se nedá nic dělat a musíme „pokřivit“ celé eucharistické slavení, protože na úpravy nemáme peníze nebo nám památkáři nedovolí zásadnější zásah do historického prostoru.

Snad tato moje úvaha také vám pomůže porozumět a pomoci, aby eucharistie jak ve slavení tak ve svatostánku měla skutečně důstojné adekvátní místo.

-mn-


Vážená farní rado, obracím se na vás s otázkou do “duchny” ve zpravodaji: “ Poslední dobou se mi zdá, že rodiče (maminky) v berounské farnosti to už poněkud přehánějí s tím, co všechno svým dětem při mši sv. dovolí! Podotýkám, že jsem také matka. Moje děti také zlobily, ale měli jsme určité hranice. Také jsem dítěti tajně pod lavicí podstrčila sýr nebo tyčinku. Ale když se dítě producíruje před oltářem s obrovskou bagetou...! Myslím, že by stálo za to apelovat na matky třeba prostřednictvím zmíněné rubriky, aby opravdu dodržovaly jisté etické hranice. Dítě od 3 let výše už je schopno alespoň trochu vydržet v lavici. Navrhuji, aby prostor postranní lodi využívaly pouze děti do tří let a i ty, pokud zlobí neúnosně, je třeba občas např. vyvést ven z kostela. Nyní (ač to chápu) raději chodím jinam na nedělní mši sv., protože při “ranní” není slyšet!!”
Děkujeme i za tuto kritickou připomínku, která jistě není myšlena zle a ani snad tak, že by autorka měla negativní vztah k dětem, vždyť i ona je matkou. Možná je tento příspěvek více k zamyšlení, než ke komentování, přesto si dovolím pár slov: Jsou-li v naší farnosti na bohoslužbách přítomny děti, pak můžeme mluvit o Božím požehnání, neboť pak má i naše farnost, lidsky viděno, “budoucnost”. Je tedy nutné mít s dětmi patřičnou trpělivost, neboť od nich nelze čekat, že budou hodinu “přikované” sedět na místě. Na druhé straně poznámka autorky příspěvku právem apeluje na rodiče, aby zodpovědně zvážili míru “neklidu”, který kolem sebe dítě šíří. Bylo by jistě velkou chybou děti z kostela vyhánět nebo jim z bohoslužby dělat “dril”, na druhé straně by bylo stejně smutné, kdyby “kvůli dětem” museli někteří bohoslužby opouštět a chodit do kostela tehdy, když by byla jistota, že tam děti nebudou!

-jp-


Proč ve zpravodaji v rubrice “jubilea” přejete jen určitým farníkům, zatímco o jiných se ani nezmíníte?

Rubrika “jubilea” se objevila ve zpravodaji teprve nedávno. Rozhodně není cílem redakce někomu “nadržovat”, či dělat nějaké rozdíly ve smyslu “všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější”. Při nedávném setkání farní rady proběhla diskuse o tom, že by bylo velmi pěkné, kdyby se ve farním zpravodaji objevila kolonka “jubilea”, ve které bychom vzpomenuli ty, kteří jisté jubileum slaví. Problém je však v tom, že existuje zákon o “ochraně osobních dat”, což by se v možná v interním plátku jako je farní zpravodaj dalo snad i “obejít”. Větším problémem je fakt, že nám chybí skutečný přehled o těch z nás, kterým by bylo pěkné v jistý okamžik poblahopřát, či je vzpomenout při slavení nedělních bohoslužeb a tím se za ně i pomodlit. Asi tedy budeme muset od rubriky “jubilea” upustit a nebo naopak by se musel najít někoho, kdo udělá “detektivní šetření” a se souhlasem jubilantů pak vše zveřejníme.

 

 

Partnerské stránky